25. srpen byl další den, na který čekal každý fanoušek Chelsea, losovala se základní část Ligy Mistrů. Chelsea dostala do skupiny Valencii, Genk a Leverkusen. Z naší strany obrovské nadšení, jedeme do Španělska, Belgie a Německa.

 
Doma jsme porazili Bayern Leverkusen 2:0 a na konci září nás čekal výjezd do jednoho z nejhezčích měst Evropy, slunné Valencie. Dohodli jsme se a do Španělska letěli už v neděli a do středy jsme zůstali v Murchii u moře. Ve středu po poledni jsme přijeli do centra Valencie, kde již bylo vyvěšeno několik vlajek Chelsea. Hned jsme poznali pár známých tváří. Za chvíli přišli z pláže i Daz, Jaff, Josh, Pete… Byl tam snad každý koho jsem za posledních pár let kolem Chelsea poznal. Valencií burácí „We all follow the Chelsea over land and sea and Liecester…“, „10 men went to mow…“, „Carefree…“.

Když odjíždíme na stadion už v sobě máme pár piv, ale celkově vzato každý může chodit… Z náměstí nás „odtáhla“ Charlotte se slovy „jedem na Mestallu, víš jak to dopadlo v Kodani“. Byla to narážka na minulou sezónu, půl hodiny před výkopem osmifinále jsme procházeli centrem Kodaně, zpívali „Only here for the Chelsea“ a vůbec neměli ponětí kde je stadion a kam jdeme, tenkrát náš problém vyřešilo několik taxíků… Na 55ti tisícové Mestalle končí zápas 1:1. Vracíme se zpět do centra, zůstáváme jen na 2 piva a jdeme do hotelu.

 

Doma porážíme Genk 5:0, výjezd na odvetu v Belgii po dohodě rušíme. Čeká nás tedy Německo. Scházíme se den před zápasem v Kolíně nad Rýnem. Jaff, Daz a další část party přiletěli v 8 ráno, já kolem 3. hodiny odpoledne, Pete a Mark v 6 a Charlotte až v noci. Najít alkoholem posílenou bandu byl den před zápasem problém. „Jsme na náměstí s Vánočními trhy a sedíme v hospodě kde točej Gaffel, byl trochu široký pojem. Jedno náměstí vedle druhého, trhy po celém Kolíně a Gaffel čepují na každém rohu. Konečně je nacházím, všichni se sotva drží na nohou. Večer se nás schází téměř 30. Jak jsem se v noci dostal do hotelu netuším…

Druhý den umocňují skvělou předzápasovou atmosféru Vánoční trhy. Zkoušíme různé párky, zahříváme se svařákem a ochutnáváme stále další piva. Jdeme na kolotoč a hlasitě křičíme „We are the Chelsea on the wheel“. Znovu si říkám o co bych všechno přišel, kdybych za Chelsea nejezdil, není to jen o 90ti minutách na tribunách.

Když jedem večer vlakem do Leverkusenu na stadion, připomíná mi to rok starý výjezd do Marseille, opět máme za sebou nalepené známé „kamarády“ z Britské policie. Není se ale čemu divit. Zápas prohráváme 2:1 a otázka dalšího pokračování v Lize Mistrů je na pořadu dne. Na začátku prosince na Stamford Bridge porážíme Valencii 3:0 a postupujeme do vyřazovací části z prvního místa.

Každý z nás si do osmifinále přál Neapol. Sice nejsilnější z možných týmů, ale nejlepší destinace. Itálie, město u moře, domov pizzy, nedaleký Vesuv a Pompeje. Ne nadarmo se říká „vidět Neapol a zemřít“. Týden před Vánoci jsem byl v práci a od Joshe mi přichází krátká, ale výstižná smska: „NAPOLI“. Byl to skvělý pocit, když jsem večer rezervoval letenky.

21. února procházíme Neapol a dáváme si první Margaritu, ještě netušíme jaký den nás čeká. V přístavu se díváme na trajekty a slyšíme známý chorál „Oh west London, Oh west London is wonderful…“ Připojujeme se k další části Chelsea fans, dáváme pivo a společně jdeme do centra, kde už je vyvěšeno několik vlajek. Trávíme tu celé odpoledne, zpíváme chorály, pijeme pivo.

Zhruba 90 minut před zápasem přijíždí několik policejních aut a 3 prázdné autobusy. Hned nám je jasné že tentokrát máme VIP transport na stadion. Zápas je obrazem špatné sezóny, prohráváme 3:1 a náš osud v Lize Mistrů je opět silně nejistý. Avšak za 3 týdny po nejlepším výkonu sezóny porážíme v Londýně Neapol 4:1 a těšíme se na losování čtvrtfinále.

Tentokrát nám los z Nyonu přiřadil Benfiku. Kvůli dovolené v práci přicházím o výjezd do Lisabonu. Oba zápasy zvládáme a jediný tým, který nás nyní na cestě do Mnichova může zastavit je v semifinále favorit celé soutěže, Barcelona. Katalánci v Londýně naráží na tvrdou zeď a Chelsea cestuje do Španělska s náskokem 1:0.

Pondělní večer v Barceloně trávíme v Irských hospodách, které jsou v bočních uličkách od La Rambla. Dlouho do noci tu oslavujeme St. Georges Day a zní první chorály hooligans. Když v úterý ráno procházíme Barcolonu, všude narážíme na někoho známého. Je to největší výjezd sezóny, přesně to vystihuje pokřik „Chelsea here, Chelsea there, Chelsea every fucking where“. Vždyť Chelsea na tento zápas dostala 4500 lístků. Ve 2h odpoledne se scházíme na malém náměstí kousek od pláže, je téměř 30 stupňů. Chladíme se opět pivem, chorály jsou slyšet čím dál víc a stále hlasitěji. Je tu tak 2000 Chelsea fans, mezi nimi i bratr Johna Terryho - Paul, který na pokřik Terry Terry give song začne zpívat „Double, double, double, John Terry has won the double and the s*** from the lane won f*ck all again, John Terry has won the double“.

Vzduchem tu stále létá míč, ne jednou ne někoho spadne, nebo někomu rozlije pivo. Na balkónech přilehlé budovy je spousta zvědavých Španělů. Když se někdo pokusí vyvěsit vlajku Barcelony, hned je za pokřiku „What the f*cking hell is that“ sestřelen kelímkem s pivem, stejně je odměněno i auto řidiče, který má na sobě dres Barcelony a snaží se vyjet z podzemní garáže. Hodinu před zápasem nás z náměstí vytlačí policie. Zpíváme „Who the fuck are Barcelona? Who the fuck are Barcelona? Who the fuck are Barcelona? When the blues go marching on on on!!!“ a přesouváme se na Catalanii, odkud jedem metrem na Nou Camp.

Když po 40 minutách hrajeme o 10 mužích a prohráváme 2:0, je nadšení rázem pryč. Přede mnou prochází skupinka chlapů s komentářem „jedem do hospody…“. Už za pár minut Ramires ukazuje jakou udělali chybu. Když se o poločase bavíme, každý jen čeká gólovou smršť Barcelony. Oči nás všech jsou upřeny střídavě na hodinách a našich 9ti obráncích. Hlasitě se zpívá, vždyť stále postupujeme. Teprve zhruba 15 minut před koncem zápasu mi Josh poprvé řekne: „můžeme to dokázat!“ Posledních 10 minut má každý ruku nad hlavou, zaťatou pěst a Nou Campem burácí „CHELSEA CHELSEA CHELSEA“. Ruka mě bolí a mluvit téměř nemůžu, ale stále dál.

Torres běží v 90. minutě sám na bránu a góóól!!! Sice ještě není konec, ale všichni skáčeme, objímá se. Pamatuji si, že se držíme a opakuji „We're going to Munich!!“ Pak jen vidím celý tým pod našim sektorem, tleskají nám za podporu. Policie nás drží na stadionu ještě půl hodiny, to ale nikomu nevadí. Zpívá se dál „Who the f*ck is Barcelona“, „We're going to Munich Munich Munich, We're going to ….Munich!!“. Stadion opouštíme za bouřlivého zpěvu „Zigger Zagger Zigger Zagger oi, oi, oi Zigger Zagger Zigger Zagger oi, oi, oi Ziiiiiigga oi Zaaaaaga oi Zigger Zagger Zigger Zagger oi, oi, oi. Oh when The Blues, Go steaming in, Oh when The Blues go steaming in, I wanna be in that number, Oh when the blues go steamin' in“.

Metrem burácí „Carefree, wherever we may be, we are the famous CFC, and we don't give a fuck, whoever you may be, cos we are the famous CFC“. Když v noci po zápase sedíme na Placa Reial a pijem další pivo na každém je vidět obrovské nadšení, nikdo by nemusel říct ani slovo a stejně by jste poznali co každý cítil. Ve 4 ráno končí nejneuvěřitelnější večer v historii Evropského fotbalu. Chelsea dala v 10ti lidech na Nou Campu Barceloně 2 góly a postoupila do finále Ligy Mistrů. Jaff a Pete berou taxi z hospody rovnou na letiště. My jdeme do hotelu, zůstáváme ve Španělsku ještě další den.

Nejlepší pocit byl loučit se slovy „See ya in Munich“, každý koho nakazil „modrý Euro virus“, a létá za Chelsea „Over land and sea“ ví co to pro nás znamená. Nyní jsme vyhráli FA Cup, říkalo se že to bude nejhorší sezóna za posledních 10 let, právě se z ní stává nejlepší sezóna v historii klubu. Nevzpomínáme na minulost, protože ji tvoříme!!

COME ON CHELSEA!