Opět tady pro Vás máme klasickou rubriku Doma a venku, ve které nyní bude představen profesní i soukromý život asistenta trenéra Paula Clementa, který občas používal opravdu zvláštní metody k upoutání pozornosti hráčů.

DOMA

Jak pro Vás věci v Cobhamu fungují?

Je to vcelku rutina. Když přijedu, jdu rovnou do šatny, kde se převleču do sportovního, poté si dám snídani a jdu do kanceláře. Na jedné straně mám kancelář já, Christophe Lollichon a Steve Holland, a na druhé straně ji má vedoucí skautingu Lee Congerton, a také Mick McGiven a Ray Wilkins. (Rozhovor byl pořizován před pár dny, kdy byl Ray Wilkins ještě oficiálně členem realizačního týmu, pozn. red.) Klasicky anglické je, tak trochu si vždycky zavtipkovat. Někdy na to však není mnoho času, protože jsme většinou všichni zaneprázdněni, a jen málokdy jsme všichni pohromadě v době, kdy máme čas.

Upoutává dav vaši pozornost během zápasů?

 Jsme s davem na jednom stadionu, protože se zajímáme o stejnou věc, ale nemám příliš ve zvyku z tribun něco konkrétního poslouchat. Občas mi však neunikne, když jsou diváci nespokojení, to je samozřejmě v době, kdy se týmu nedaří, jak by si představovali. Většinou pískají, jen když mají pravdu. V tom hluku je velice obtížné se s hráči dorozumívat, a tak většinu důležitých věci probereme s hráči během týdne na trénincích. Některé věci však dopředu probrat nejdou a tak se s nimi nějak dorozumět musíme, ale není to jednoduché. Když je hluk abnormálně hlasitý, některé zprávy vzdálenějším hráčům předáváme přes blíže stojící hráče, popřípadě přes náhradníky v době střídání.

Jaké je vaše nejpamátnější kázání, které jste o poločase zažil?

Trenéři, pod kterými jsem pracoval, byli povětšinou klidní a kontrolovali se, což podle mě je dobré, i když někdy je opravdu potřeba hlas zvýšit. Když jsem trénoval rezervu nebo mládežnické týmy, tak jsem měl i možnost být ústřední postavou realizačního týmu. Jedno z nejpamátnějších kázání je mé vlastní. Naproti mně seděl Liam Bridcutt a zápas se do té doby nevyvíjel nějak skvěle. Uprostřed šatny byl koš. Kopl jsem do něj vší silou, až se rozbil a lítaly z něj střepy vzduchem. Kluci se jím snažili vyhýbat. To už není tak módní, i když to upoutá vaši pozornost a dodá to vašim slovům důležitost. Nicméně existují i jiné a efektivnější způsoby, jak hráče navnadit, aby se v případě potřeby zvedli a zápas vyhráli.

Co pro Vás znamená slovo domov?

Znamená to pro mě klasické místo, kde žiji se svou ženou a dvěma dětmi. Bydlím asi 15 minut cesty odsud. Měl jsem to štěstí, že jsem ve své kariéře byl celkem stabilní. Působil jsem jen ve Fulhamu a pak tady v Chelsea, takže jsem se nemusel moc stěhovat.

 

VENKU

Jaké další sporty sledujete v televizi?

Mám ještě kromě fotbalu další dva oblíbené sporty. Tím prvním je basketbal, který jsem hodně hrával, když jsem byl mladší, a tím druhým je golf, kterému se věnuji nyní.

Jste v některém z těchto sportů dobrý?

Golf se snažím hrát jednou týdně, abych se v něm konečně trochu zlepšil (říká smějící se Paul). Když jsem hrával basketbal, tak jsem v něm byl docela dobrý. Hrál jsem národní ligu do 23 let. Myslím, že bych mohl basketbal také trénovat, ale fotbal je lepší sport.

Věděl jste o víkendu něco o svých protivnících na lavičkách ostatních tymů?

Přes mého nevlastního otce Mika Kellyho, což je asistent trenéra Roye Hogsona jsem věděl, jak si vede Liverpool. Mike pracoval s Royem už ve Fulhamu a Hogson si ho pak vzal sebou i do Liverpoolu. Mike také hrál ve stejném týmu, jako můj pravý otec, tedy v Queens Park Rangers v roce 1970.

Máte nějaké slavné přátele?

Ne, myslím, že ne, a pokud ano, tak to jsou kolegové z fotbalu. Většina mých přátel jsou obyčejní lidé, se kterými jsem chodil do školy nebo na univerzitu.

Jaké je vaše oblíbené místo, kam jdete, když chcete vypadnout od všech problémů?

Pro mě je to golfové hřiště. Tam se cítím opravdu dobře a můžu si tam zahrát, a shodit tak ze sebe stres.